Bulletin pro právo ve veřejném zájmu ONLINE


Motto: Tua res agitur, paries cum proximus ardet. (O tebe jde, hoří-li sousedův dům.)

Najít na stránce:








Za podporu děkujeme společnosti
C. H. Beck

Via Iuris vydává:

Ochrana životního prostředí

„Pachová“ problematika se dočkala nové právní úpravy

Mgr. Vendula Povolná

Samostatná právní úprava pachových látek nemá v českém právním řádu dlouhou historii. Podrobněji se jí začal zabývat až nový zákon o ochraně ovzduší č. 86/2002 Sb. (dále jen zákon o ochraně ovzduší) a jeho prováděcí právní předpis - vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 356/2002 Sb., která nabyla účinnosti k 14. 8. 2002. Od prvního srpna tohoto roku je účinná zcela nová právní úprava „pachové“ problematiky.

Legislativa se tak pokusila reagovat na dřívější situaci, kdy zákon o ochraně ovzduší a jeho prováděcí předpis ukládali některým provozovatelům zdrojů znečišťování ovzduší přísné emisní limity pro pachové látky, které tito často nebyli s to dodržet a obyvatelé si v mnoha případech bezvýsledně stěžovali na soustavné obtěžování zápachem. Jedním ze známějších případů je kralupská Spolchemie.1) Problematika pachových látek není v současnosti řešena na úrovni Evropských společenství, záleží tedy na každém členském státu, jak se k této otázce postaví.

Jaká byla právní úprava?

Na tomto místě si dovolím pro srovnání krátký pohled na dosavadní (před novelou) právní úpravu těchto otázek. Základní veličinou pro měření pachu byla tzv. pachová jednotka a na jejím základě byly stanoveny emisní limity. Ty se dělily na obecné – 50 pachových jednotek a specifické emisní limity (pouze pro vybrané zdroje), které měly být vymezeny Ministerstvem životního prostředí na základě prvního autorizovaného měření pachových látek. 2)

Provozovatelé některých zdrojů měli za povinnost zjišťovat množství vypouštěných znečišťujících látek prostřednictvím autorizovaných osob (všichni provozovatelé vybraných zdrojů měli za povinnost zajistit měření do 14. 8. 2006). Kromě toho kontrolovala Česká inspekce životního prostředí dodržování emisních limitů u zvláště velkých, velkých a středních stacionárních zdrojů. Měření se provádělo několika různými metodami (kupř. olfaktometrickou či statistickou nebo měřením v pachové stopě). Stanovené obecné emisní limity pro pachové látky byly ,všeobecně´ považovány za objektivně nesplnitelné i při použití nejlepších dostupných technologií, a to pro naprostou většinou zdrojů, pro něž platily. 3)

Vedle emisních limitů byly stanoveny také imisní limity obtěžování zápachem neboli přípustná míra obtěžování zápachem, která představovala nejvyšší koncentraci směsi pachových látek, při jejímž výskytu v ovzduší není obtěžováno obyvatelstvo. Tyto imisní limity museli dodržovat všichni provozovatelé zdrojů. Imisní limit pro obtěžování zápachem byl překročen, jestliže byl zápach vnímán jako obtěžující u více než 5% sledované populace žijící ve městech vybrané náhodným výběrem po více než 2% sledované doby při periodickém sledování a u více než 15% sledované populace žijící na venkově vybrané náhodným výběrem po více než 10% sledované doby (při měřeních byly často problémy s návratností dotazníků).

V případě, že se provádělo namísto (anebo také) jednorázové olfaktometrické měření nesměla koncentrace pachových látek překročit 3 pachové jednotky. Stanovení imisních limitů obtěžování zápachem bylo velmi důležité zejména proto, že jednotlivé zdroje znečišťování ovzduší mohly při svém provozu dodržovat emisní limity pro ně stanovené, ale zápach byl svým charakterem pro obyvatele nesnesitelný. Přípustná míra obtěžování zápachem tedy zohledňovala subjektivní hledisko na rozdíl od objektivních exaktně stanovených emisních limitů.

Co skrývá pojem „přípustná míra obtěžování zápachem“

V souladu s novou právní úpravou se přípustnou mírou obtěžování zápachem rozumí stav pachových látek ve vnějším ovzduší, kterého je třeba dosáhnout, pokud je to běžně dostupnými prostředky možné, odstraněním nebo omezením obtěžujícího pachového vjemu.

Domnívám se, že jedním z nedostatků této definice je pojem „běžné dostupné prostředky“. Vzhledem k tomu, že obtěžování zápachem může být pro postižené občany velmi nepříjemné a je schopné ve své podstatě ovlivnit kvalitu celého jejich soukromého a rodinného života, nemluvě o tom, že i pachové látky mohou mít některé negativní zdravotní důsledky, by měl normotvůrce spíše zvolit termín „nejlepší dostupná technika“. Termín „běžně dostupné prostředky“ zjevně neklade na provozovatele tak vysoké nároky a nenutí je dodržovat potřebné standardy. Pojem „nejlepší dostupná technika“ by byl navíc byl v souladu s dikcí zákona o ochraně ovzduší a také jinými právními předpisy. 4) Bylo by tedy namístě zabývat se také otázkou výkladovou, tj. zda je nová „pachová vyhláška“ v souladu s těmito zákony.

Zcela nově se posuzuje otázka překročení přípustné míry obtěžování zápachem na základě písemné stížnosti osob bydlících nebo pracujících v oblasti, 5) ve které k obtěžování zápachem dochází. Opět bychom mohli polemizovat o tom, jestli jsou slova „pracující“ a „bydlící“ schopna postihnout všechny osoby, které by se mohly cítit obtěžovány nepříjemnými pachy. Především bychom museli zkoumat, zda se bydlícím myslí pouze člověk, který má v dané oblasti trvalé bydliště, nebo i ten, kdo se zde trvaleji zdržuje (kupř. dojíždějící pracovníci) nebo studenti, kteří musí dennodenně několik hodin pobývat ve škole, v jejíž blízkosti se nachází větší lakovna nebo koželužna. Domnívám se, že by bylo vhodné, aby bylo v této otázce využito co nejširšího výkladu pojmů tak, aby každý měl možnost domáhat se svého práva na příznivé životní prostředí, které má zaručeno již v Listině základních práv a svobod.

Nový prostředek ochrany – stížnost

Vraťme se ale nyní k vlastnímu posuzování míry obtěžování zápachem. Namísto dřívějšího sledování míry obtěžování např. pomocí dotazníkových metod se bude vycházet z počtu došlých stížností. Přípustná míra obtěžování zápachem je překročena vždy, pokud si na obtěžování zápachem stěžuje více než 20 osob (pracujících či bydlících) pokud alespoň u jednoho z provozovatelů stacionárních zdrojů bylo prokázáno takové porušení povinnosti podle zákona o ochraně ovzduší, které překročení přípustné míry obtěžování zápachem způsobilo.

Z vyhlášky opět nevyplývá, jakým konkrétním způsobem má být prokázáno, že daný provozovatel zdroje znečišťování nedodržuje svoje povinnosti (např. pokud by mělo být provedeno kontrolní měření, nastala by další komplikace – pro zdroje již nejsou stanoveny emisní limity pro pachové látky). Pokud se porušení povinností nezjistí, nebude provozovatel zřejmě postižitelný, ačkoli se občané budou cítit obtěžováni.

Vyhláška však nepočítá s tím, že by se zdroj mohl nacházet v území, kde bude bydlet či pracovat méně než dvacet lidí. Mohlo by se zdát, že by v takovém případě zůstalo zcela na správním uvážení toho kterého úřadu, jak se stížnostmi naloží. Podle mého názoru by se však mohl a měl použít § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (podnět k zahájení správního řízení – k tomu blíže v následujícím odstavci). Vedle toho je nejasné, jak se má postupovat při vymezení oblasti, kde jsou občané obtěžováni. 6)

Vztah předpisů o ochraně ovzduší a správního řádu

Podávání stížností ve smyslu Vyhlášky není jedinou variantou, kterou mohou obtěžovaní občané zvolit, pokud chtějí svoji situaci řešit. Zákon o ochraně ovzduší v § 53 odst. 1 uvádí, že se na rozhodování podle tohoto zákona vztahuje správní řád. Podle správního řádu (§ 42) je správní orgán povinen přijímat podněty, aby bylo zahájeno řízení z moci úřední. Každý se tedy může obrátit na příslušný správní orgán, pokud si myslí, že právnická nebo fyzická osoba porušila svoje povinnosti (tj. i povinnosti uložené zákonem o ochraně ovzduší – kupř. dodržovat přípustnou míru obtěžování zápachem).

Jak známo, správní řád výslovně ukládá správním úřadům posuzovat podání podle jeho obsahu (tj. nikoli podle toho, jak je označeno). Je tedy irelevantní, jestli je podání označeno přímo jako podnět k zahájení řízení nebo jako stížnost či jakkoli jinak. Správní orgán by měl každé podání posoudit, jestli z něj nevyplývají skutečnosti, které odůvodňují zahájení řízení. 7) Pokud shledá, že tomu tak je, měl by zahájit řízení a v tomto zjistit, zda u provozovatele zdroje došlo nebo nedošlo k porušení povinností, které překročení přípustné míry obtěžování zápachem způsobilo a následné uložení opatření k nápravě nebo pokuty.

V žádném případě není zapotřebí (a byl by to nesprávný postup) čekat, až orgánu dojde oněch 20 stížností. To, že si na obtěžování zápachem bude stěžovat více lidí má význam jen v tom, že pokud bude u některého provozovatele následně prokázáno, že porušil některou ze svých povinností (a toto porušení mohlo způsobit překročení přípustné míry obtěžování zápachem), bude se mít za to, že přípustná míra obtěžování zápachem bude bez dalšího překročena.

Způsob stanovení koncentrace pachových látek

Od přípustné míry obtěžování zápachem je třeba odlišit koncentraci pachových látek. Stanovení koncentrace pachových látek se provádí pouze u stacionárních zdrojů uvedených v příloze k Vyhlášce (pekárny, pražírny kávy, zpracování kaučuku a další, zmizely však zemědělské zdroje, které byly častým předmětem stížností) a nikdy se nevztahuje na malé zdroje znečišťování.

Postup pro stanovení koncentrace pachových látek určuje jednak Vyhláška a spolu s ní česká technická norma ČSN EN 13725 – ta se zabývá tzv. olfaktometrickou metodou. Co by mělo být cílem takové právní úpravy? Po stanovení koncentrace pachových látek (tj. nejpozději do srpna roku 2009) by měly být stanoveny specifické emisní limity pro jednotlivé skupiny zdrojů znečišťování, které by více měly odpovídat možnostem jednotlivých provozů. 8)

Výsledky?

Jak již bylo uvedeno, měla by nová právní úprava více zohlednit subjektivní vnímání zápachu. Namísto objektivně stanovených emisních limitů (počtu pachových jednotek), které musel provozovatel zdroje dodržet, se přistoupilo k zjišťování koncentrace pachových látek v ovzduší. Tím, že bylo upuštěno od exaktního měření pachových jednotek, bylo ale značně ztíženo postavení kontrolních orgánů (zejm. České inspekce životního prostředí). 9) Je však možné, že by se mohlo posílit postavení občanů stěžujících si na obtěžování zápachem. Záleží ale na přístupu toho kterého kontrolního správního úřadu, jestli bude ochoten a schopen situaci efektivně řešit, zjistit, zda některý z provozovatelů zdrojů znečišťování porušil svoje povinnosti a uložit porušiteli pokutu odpovídající míře porušení.

Kromě některých, již výše zmíněných, nedostatků bych nové právní úpravě vytkla, že nijak nereaguje na problematiku obtěžování zápachem, pokud jsou původci provozovateli malých zdrojů umístěných v rodinných domech, bytech a stavbách pro individuální rekreaci neprovozovaných výhradně pro podnikatelskou činnost. Takoví původci zápachu jsou téměř nepostižitelní. 10)

Autorka je studentkou doktorského studijního programu PrF MU a spolupracovnice Ekologického právního servisu.


Poznámky:

1) Celým případem se podrobně zabývá občanské sdružení Arnika, informace jsou dostupné zde.

2) Kužel, J.: Současné cíle a úkoly Ministerstva životního prostředí v oblasti ochrany ovzduší [citováno dne 20. února 2006].

3) Jelínková, J.: Změna právní úpravy ochrany ovzduší před pachovými látkami, vyhlášky o náhradách za ztížení zemědělského a lesního hospodaření a návrh věcného záměru kodexu životního prostředí.

4) Zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci.

5) Nejedná se o stížnost podle § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

6) Podle předešlé vyhlášky č. 356/2002 Sb. měl tuto oblast stanovit orgán kraje v přenesené působnosti, jež provádí hodnocení míry obtěžování zápachem. Pro malé zdroje je oblast určí orgán obce v přenesené působnosti. Území mělo zahrnovat zdroj emisí pachových látek ve svém ohnisku a dále od něj nejvzdálenější místo, které bude evidováno v seznamu došlých stížností na daný zápach a které je pro tento účel trvalým bydlištěm stěžovatele. Navíc měly být při stanovení tohoto území zohledněny místní meteorologické podmínky. Nová právní úprava žádné takové ustanovení neobsahuje.

7) K tomu blíže Černý, P, Dohnal, V., Korbel, F., Prokop, M.: Průvodce novým správním řádem. Praha. Linde Praha, a. s. 2006

8) Jelínková, J.: Změna právní úpravy ochrany ovzduší před pachovými látkami, vyhlášky o náhradách za ztížení zemědělského a lesního hospodaření a návrh věcného záměru kodexu životního prostředí. Dostupný zde.
Dále také Kostovský, D., Kužel, J.: Problematika pachových látek. Odbor ochrany ovzduší MŽP. Dostupný zde.

9) K tomu blíže Nová pravidla pro posuzování míry obtěžování zápachem. Odpady. 9/2006. Str. 27.

10) Více Povolná, V.: Malé zdroje znečišťování nelze dostatečně kontrolovat . Via Iuris ONLINE ze dne 5. 4. 2006.


| nahoru |
Autor/zdroj:Mgr. Vendula Povolná
Poslední aktualizace: 11. 10. 2006