Bulletin pro právo ve veřejném zájmu ONLINE


Motto: Tua res agitur, paries cum proximus ardet. (O tebe jde, hoří-li sousedův dům.)

Najít na stránce:








Za podporu děkujeme společnosti
C. H. Beck

Via Iuris vydává:

Soukromý/rodinný život

Povinné očkování v ČR – nesoulad s Úmluvou

Zuzana Candigliota

Současný systém povinného očkování v České republice neodpovídá vývoji koncepce lidských práv, ani vývoji v mnoha ostatních evropských státech. Nejsou respektována práva rodin, které mají jiný, alternativní názor na péči o zdraví svých dětí než je názor státu a většinové odborné veřejnosti. Přitom právo svobodně a informovaně se rozhodnout o zdravotní péči svých dětí jim dává Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Její přijetí je v Evropě mezníkem, kdy končí období lékařského paternalismu a přichází období terapeutického pluralismu.

Úmluva o lidských právech a biomedicíně

Povinnost očkovat děti je především v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně (dále jen Úmluva). Podle této Úmluvy totiž platí obecné pravidlo svobodného a informovaného souhlasu a lékařský úkon je možno provést pouze, pokud k němu poskytla dotčená osoba souhlas, za nezletilé jejich zákonní zástupci. Toto pravidlo může být omezeno zákonem např. z důvodu ochrany veřejného zdraví, ochrany práv a svobod jiných a právě na toto omezení se odvolávají české orgány, které postihují rodiče neočkovaných dětí. Pro správnou interpretaci tohoto ustanovení je potřeba se podívat do Vysvětlující zprávy k Úmluvě. Zde se uvádí, že typickým případem výjimky z důvodu ochrany veřejného zdraví „je povinná izolace pacienta se závažnou infekční chorobou, pokud je nezbytná“. Z toho vyplývá, že výjimkou je postup v konkrétním individuálním případě (nikoliv plošně), že se jedná o nemocného jedince, který bezprostředně ohrožuje druhé (nikoliv o zdravého jedince) a hlavně, že se jedná o péči nezbytnou, která nemá alternativy (nikoliv rozdílná úprava v různých státech). Povinné očkování tedy nesplňuje předpoklady, aby mohlo být provedeno bez svobodného a informovaného souhlasu.

Vzhledem k tomu, že Úmluva byla přijata mnoha dalšími smluvními státy, není ospravedlnitelné interpretovat Úmluvu odlišně než je tomu jinde a v neprospěch lidských práv a svobod. Pokud v jiných smluvních státech je očkování založeno na dobrovolnosti při současném zachování proočkovanosti (Německo) a nedochází v nich k ohrožování veřejného zdraví, těžko můžeme u nás obhájit opačný postup a odvolávat se na teoretickou a neprokázanou ochranu veřejného zdraví. Úmluva musí být vykládána autonomně, nezávisle na vnitrostátních předpisech a hlavně v souladu s principem proporcionality při maximálním možném respektování lidských práv.

Otázkou souladu české úpravy s Úmluvou se již zabýval Nejvyšší správní soud 1) a neshledal protiprávnost. Jeho argumentace je ale nedostatečná, vůbec nepřihlédl k Vysvětlující zprávě k Úmluvě, nezohlednil princip proporcionality, ani nezkoumal, zda neočkováním proti některým nemocem skutečně dochází k ohrožení veřejného zdraví.

Zásah do práv na základě vyhlášky

V České republice je zákonem (zákon o ochraně veřejného zdraví) stanovena pouze obecná očkovací povinnost a konkrétní povinná očkování určuje vyhláška. Prováděcí vyhláška aktuálně stanoví 11 druhů povinných očkování a podmínky jejich provedení. Tím podle mého názoru dochází k porušení Úmluvy, kdy omezení informovaného souhlasu může být stanoveno pouze zákonem. V tomto případě ale fakticky dochází k omezení pouhou vyhláškou, na kterou nejsou kladeny žádné nároky jako v případě schvalování zákona v Parlamentu. Legislativní orgán (ministerstvo) tedy může bez omezení a bez vážného důvodu nařizovat stále nová povinná očkování (skutečně, máme jich 11, v Itálii pouze 4, přesto se má u nás zavádět další povinná vakcína) a to bez ohledu na dikci Úmluvy a stále pod formální záminkou ochrany veřejného zdraví.

Zároveň dochází k porušení ustanovení Úmluvy o Veřejné diskuzi, neboť vyhláška je jednostranně vydávána bez jakékoli diskuze ať už odborné či veřejné. Jako příklad může posloužit očkování proti tuberkulóze, které je prováděno způsobem, který již dlouho kritizuje odborná veřejnost. 2) Rozhodně není možné říct, že by toto očkování bylo nařízeno po odpovídající odborné diskuzi, naopak námitky odborníků jsou ignorovány. Ptám se, kde je zájem dítěte, kde je právo na zdraví a proklamace ze zákona o péči o zdraví lidu o uplatňování vědeckých výsledků v praxi a o zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy.

Odškodnění za poškozené zdraví – v praxi složité

Pokud dojde v důsledku očkování k poškození zdraví dítěte, či dokonce smrti, tak rodiče nemají moc možností, jak situaci řešit. Stát za to nenese odpovědnost přímo na základě speciálního předpisu, který by odškodnění upravoval, jak je tomu v některých státech. V případě vymáhání náhrady po státu na základě obecného předpisu o odpovědnosti státu by nejspíš došlo ke konstatování, že stát nejednal protiprávně a tudíž není na odškodnění nárok. V úvahu by mohla přicházet možnost domáhat se odškodnění v občanskoprávním řízení včetně složitého dokazování, finanční zátěže pro rodinu a nejistého výsledku.

Přitom pokud stát nařizuje plošně zákroky v zájmu společnosti, tak by mělo být logické, že se také sám přihlásí k odpovědnosti za rizika, která reálně existují. Není možné požadovat po jednotlivci, aby nesl riziko na svém zdraví ve veřejném zájmu. Úmluva o tom hovoří jasně: zájem lidské bytosti je nadřazen zájmům vědy nebo společnosti. Ústavně zakotvená ochrana zdraví je nejen zájmem společnosti, ale především právem jednotlivce a z toho vyplývá nárok na odškodnění. V zahraničí (např. USA, Německo, Itálie) existuje právní úprava odškodnění za poškozené zdraví v důsledku očkování a k tomu speciální fondy. Například fond na odškodnění ve Spojených státech amerických už vyplatil na odškodném téměř 900 milionů dolarů. 3)

Pohled veřejného ochránce práv

Veřejný ochránce práv v minulosti opakovaně kritizoval situaci povinného očkování v ČR a přístup státních orgánů. Z jeho zprávy 4) vyplývá, že by se měly zohledňovat některé situace, k nimž dochází při striktní aplikaci zákona o ochraně veřejného zdraví, například předchozí negativní zkušenosti s očkováním v rodině, případně jiné závažné důvody. Veřejný ochránce práv zdůrazňuje, že je nutný individuální přístup k jednotlivým případům odmítání očkování a je nutné se zabývat důvody, které k tomu vedou. V odůvodněných případech by se měla zvážit možnost udělit výjimku. Podle něj by pouze neodůvodněné nerespektování povinnosti očkování mělo být sankcionováno přiměřenou pokutou jakožto jedinou možnou sankcí (nikoliv omezování rodičovské zodpovědnosti a násilné naočkování dítěte). Podle mého názoru by mezi jiné závažné důvody patřilo i informované přesvědčení rodičů o převaze negativ nad pozitivy některých očkování, ale alternativní pohled na prevenci či etické přesvědčení.

Veřejný ochránce práv ve své předchozí zprávě 5) uvádí: „Je pravdou, že podle zákona o ochraně veřejného zdraví je očkování v našem státě povinné, v jiných vyspělých demokratických zemích však povinné není. Nelze přitom tvrdit, že v těchto státech, kam se řadí např. Rakousko a Německo, je standard ochrany práv dětí z tohoto důvodu nižší než v České republice.“ Na základě tohoto výkladu nelze tedy ani tvrdit, že by v těchto zemích byl standard ochrany veřejného zdraví nižší, proto těžko mluvit o ohrožení veřejného zdraví v případě informovaného rozhodnutí rodičů neočkovat své dítě.

Závěrem

Navzdory kritice ze strany ombudsmana to vypadá, že systémová změna nepřijde, naopak budou přikazována další očkování bez ohledu na Úmluvu, názory odborné veřejnosti a opačný vývoj v Evropě. Nejspíš budeme muset počkat na rozhodnutí Ústavního soudu, případně Evropského soudu pro lidská práva, neboť obecné soudy ochranu rodičům neposkytují.

Věřím, že do budoucna bude ministerstvo zdravotnictví muset změnit svoji nařizovací politiku a nahradit ji informační kampaní a dialogem s cílem přesvědčit rodiče o přínosech očkování nenásilnou formou. Zkušenosti odjinud potvrzují, že je to možná cesta a není důvod, proč ji nezavést i u nás.

Autorka působí v Lize lidských práv.

Poznámky:

1) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2006, čj. 5 As 17/2005-66, www.nssoud.cz.

2) Česká pneumologická a ftiseologická společnost ČLS JEP: Stanovisko k současné situaci BCG vakcinace v České republice . Vydáno 9. 1. 2006 (poukazuje na neúčinnost primovakcinace a na častý výskyt závažných komplikací). Česká pediatrická společnost: zápis ze schůze ze dne 15.3.2007: „Výbor setrvává na stanovisku, že plošné očkování v novorozeneckém věku není vhodné a je třeba rozhodnout, zda vůbec v plošné BCG vakcinaci v ČR při současné epidemiologické situaci pokračovat.“
Předseda České vakcinologické společnosti prof. Roman Prymula: článek „Očkování proti TBC bych zrušil“, Lidové noviny ze dne 20. 11. 2007.

3) Viz zde.

4) Souhrnné zprávy o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2003 a 2004, dostupné zde.

5) Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2002, dostupné zde.

 


| nahoru |
Autor/zdroj:Zuzana Candigliota
Poslední aktualizace: 10. 9. 2008