• Titulní strana
• Dostupnost právní pomoci
• Zpráva z práva
• Nelidské/ponižující zacházení
• Spravedlivý proces
• Politická práva
• Ochrana životního prostředí
• Soukromý/rodinný život
• Diskriminace
• Vzdělávání
• Práva spotřebitelů/pacientů
• Odpovědnost nadnárodních korporací

Via Iuris vydává:

Otroctví včera a dnes

V moderní společnosti je fenomén otrokářství z právního pohledu naprosto nemyslitelný. Otrocký stav odporuje řadě práv a svobod, která jsou  českým právním řádem, ale také mezinárodními smlouvami, garantována, ať už jde o svobodu pohybu a pobytu, princip rovnosti a další. Kromě toho dokonce i explicitním způsobem je samotný zákaz otroctví, a vedle něho také zákaz nevolnictví, vysloven naším ústavním, jakož i mezinárodním právem. V prvé řadě jde o Úmluvu o otroctví, která byla sjednána roku 1926 ve Společnosti národů. 1) Tato úmluva si kladla za cíl nejen zabránit otroctví jako takovému: státům v ní byla i stanovena povinnost přijmout opatření, která by zabránila tomu, aby se nucená nebo povinná práce změnila ve stav blízký otroctví. 2)

Další takovou úmluvou je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. 3) Tato mezinárodní úmluva zakazuje otroctví ve svém čtvrtém článku. A otroctví se dotýkají i jiné mezinárodní úmluvy: například Všeobecná deklarace lidských práv jej zapovídá ve svém čtvrtém článku.

Pochopitelně i v ostatních státech dnešního světa tomu je podobně, a nacházíme-li v jeho některých částech jednání blízké obchodu s lidmi a vykazující znaky využívání otrocké práce, jde samozřejmě o ilegální praktiky. V této souvislosti se hovoří zejména o Mauretánii, Sierra Leone nebo Súdánu. 4) Pochopitelně i v těchto zemích je otroctví v současnosti zakázáno, ale fakticky vzato tam velké množství lidí žije ve stavu obdobném otroctví. Mauretánie je nešťastným příkladem, pokud jde o otroctví: formálně zde sice bylo zrušeno v roce 1981, ale v různých koutech země otrokářská praxe na zvykovém základě přetrvávala. Až ke konci roku 2007 byl vydán zákon výslovně stanovící za otrokářství nepodmíněný trest odnětí svobody na pět až deset let. 5)

Mezinárodní organizace zahrnují do stejné kategorie jako otroctví také nucené práce, a ty jsou shledávány ve větším počtu zemí -v Mongolsku, Spojených arabských emirátech (zde jde hlavně o dělníky – imigranty) nebo dokonce Brazílii. 6)

Při výkladu pojmu otroctví je nutné si uvědomit, že je dnes chápáno v širším smyslu, než tomu bylo dřív. Současné pojetí otroctví je vykládáno jako různým způsobem provedený zásah do lidských práv. 7) Proto sem mohou patřit i případy, kdy jsou dělníci podrobeni práci ve značně neuspokojivých podmínkách. Například právě v Brazílii se vláda v nedávné době zavázala, že podnikne řadu kroků k zamezení tohoto faktického otroctví. Za tímto účelem například byly naplánovány inspekce, které by měly sledovat situaci na největších farmách, stejně tak vláda slibuje postupné zlepšení těchto velice špatných podmínek. 8)

Z evropských států je v tomto smyslu nejděsivější nedávná minulost Balkánu – vývoj za války v Jugoslávii. Za zločiny proti lidskosti, a mimo jiné také za zotročování lidí, byl v roce 2006 například odsouzen Radovan Stankovic. Je tedy zřejmé, že přes značný archaický podtext, který pro většinu z nás pojem otroctví zřejmě má, jde o problematiku, které stále stojíme tváří v tvář. Jde ovšem o stav faktického naplnění znaků, které jinak přičítáme otroctví: jinými slovy žádný stát světa nemá ve svém právním řádu otroctví povoleno.

Rovnost fyzických osob nebyla vždy samozřejmostí

Jak víme, tento stav, máme-li na mysli stav právní, který jednoznačně popírá existenci otroctví, nebyl vždy samozřejmostí. Dnes jsou si všechny fyzické osoby rovny před zákonem – musí si být rovny alespoň v právech a důstojnosti. Znamená to také tedy mimo jiné, že fyzické osoby jsou vždy subjektem právního vztahu. Dřívější koncepce toto ovšem popírala, tj. uznávala, že existují kvalitativně nižší lidé, kteří proto mohou být pokládáni  nikoli za subjekty právního vztahu, ale jeho objekty.

V dějinách lidstva jsou patrná zejména dvě období, v rámci kterých je fenomén otroctví často skloňovaný. Jde o otroctví starověké a pak také, se zcela odlišnými atributy než v prvém období, vystupuje americké využívání otrocké síly v novověku, tj. jde o období, kdy se na americkém kontinentu vytváří namísto původních indiánských civilizací společnost euro-americká. V tomto období jsou jako otroci využíváni černoši dovážení z Afriky. Americkému otroctví byl učiněn konec až úřadem Abrahama Lincolna, který vydal dne 22. září 1862 známé Emancipation Proclamation. K definitivnímu osvobození otroků nicméně došlo až po jeho smrti, a to třináctým dodatkem americké ústavy. 9)

Starověk: bašta otroctví

Pokud jde o otroctví starověké, je nepochybné, že bylo rozšířeno ve všech tehdejších státech. Štědrým zdrojem otrocké síly byli váleční zajatci (existovaly ale i jiné způsoby vzniku otroctví -otrokem se mohl stát mj. i původně svobodný občan, který pro své dluhy upadl do otroctví). Ač původně byli zajatci rukou vítěze rituálně zabíjeni, brzy byli využíváni i ekonomičtěji, hlavně jako vítaná pomoc při velmi těžké práci v dolech nebo na polích.

Mezi starověkými státy vyniká v tomto smyslu římské impérium. Pochopitelně ale i jinde a dříve existuje otrokářský systém: tradičně se za nejstarší památku pojednávající o otrocích považuje Chammurapiho zákoník (cca 1800 před Kr.). Tento proslulý zákoník rozlišuje vedle dvou svobodných vrstev obyvatelstva také vardum, 10) tj. otroky. Starověká Mezopotámie měla jedno specifikum totiž otroctví mohlo být, vedle klasických způsobů vzniku, také faktickým důsledkem kárného opatření majitele rodinné moci. Zotročení mohlo takto být konečným výsledkem vypuzení syna otcem. 11)

Také v Řecku je nárůst otroků značný. Zejména ve vojensky zaměřené Spartě panuje z otrockých povstání tak velký strach, že jsou podnikány noční nájezdy na nejsilnější otroky, kteří jsou poté ubodáni. Ovšem přes tuto skutečnost lze tvrdit, že v antické době nebylo otroctví nikde jinde tak mohutně rozšířeno a nikde jinde nebyli otroci lidsky tak deklasováni, jako tomu bylo v Římě. Také pokud jde o zacházení s otroky, jsou Římané, zejména v době úpadku impéria, pověstní svou krutostí. Tuto skutečnost posléze mění až nastupující křesťanství a výnosy některých panovníků, které zabraňují zbytečné krutosti – jde však právě již o panovníky, kteří se sami hlásí ke křesťanskému vyznání (např. výnosy Antonia Pia). 12)

Římskoprávní pojetí otroka jako věci je poměrně známé. Ono proslulé římské právo je tedy typické mj. tím, že otrok vystupuje nikoli jako někdo, kdo uzavírá smlouvu, ale „něco“, o čem je v této smlouvě jednáno – je tak předmětem smlouvy trhové (dnes kupní), nájemní, darovací apod. Navíc zmíněné pojetí otroka je posíleno také oprávněním otrokáře využít svého ius vitae necisque, tj. práva nad životem a smrtí. Pán má absolutní moc nad otrokem - může jej beztrestně týrat, zabít, znásilňovat atp.

Jak je naznačeno výše, v pozdní době je ustupováno od této koncepce absolutní moci pro humanismus obsažený v křesťanské věrouce, ale také z důvodů ekonomických: Řím přestává vyhrávat války a nemá přísun zajatců zvenčí. Je tedy neekonomické zbavovat se otroků takto zbytečně, svévolně, protože římské hospodářství na otrocké síle stojí a padá.

V římské koncepci je zvláštnost i v tom, že od jisté doby otrok může mít v naturální držbě část pánova majetku, tzv. peculium, které často později slouží jako prostředek vymanění se z otrockého stavu. Ačkoli formálně vlastní peculium pán, jde o jeden z kroků ke vzniku k další vrstvě obyvatelstva, která otroky posléze nahradí – a sice ke kolonům. Tito stojí někde na pomezí klasického otroka a středověkého nevolníka. Formálně už sice nejsou vlastnictvím pána, ale jejich faktické podmínky se často otroctví blíží.

Středověké a severoamerické otroctví
 
Středověk pak paralelně nabízí oba instituty: jak nevolnictví, tak otroctví, přestože se na to při výkladu středověkých dějin zapomíná. Ovšem není to objektivní: muslimští obchodníci například během 7. - 19. století prodali do otroctví na sedmnáct milionů černošských otroků, což znamená nejrozsáhlejší obchodování s lidmi v dějinách lidstva. 13) V souvislosti s touto skutečností je opravdu s podivem, že se fenomén otroctví tak často zdůrazňuje v antickém období a pak až v aspektu novodobého otroctví amerického, jak naznačeno výš. Vzhledem k tomu, jak masově bylo využíváno, je jasné, že v mnoha částech světa i v tomto období bylo velmi zásadním ekonomickým hybatelem.

O našich zemích to ale zřejmě nelze tvrdit: je sice pravda, že za Velkomoravské říše byli otroci využíváni a jejich existence je u nás v písemných pramenech doložena až do 12. století, 14) ovšem nikdy nebyli hybnou silou ekonomiky  této doby.
Naopak v arabském světě byli otroci významným hospodářským článkem. 15) Tehdejší muslimské zákony přitom hovořily jasně: panoval přísný zákaz zotročení muslima muslimem – jde o jasný signál k tomu, aby se muslimové obrátili do části Afriky, která ještě nebyla islamizovaná. Přitom legálně nebyli zotročováni jen nemuslimové: od 15. století se na popud marockého právníka Al-Vánšaríšiho začalo zdůvodňovat i zotročování konvertitů. Důvodem k tomu byl trest za jejich předchozí bezvěrectví. 16)

Středověké otroctví, alespoň pokud jde o naši oblast, sice jakoby ustupuje ve srovnání s antikou do pozadí, ovšem spíš z pohledu ekonomického, nikoli právního. Právně otroctví nebylo nikdy popřeno: navíc křesťanská víra přijímala otroctví jako samozřejmou součást Bohem daného řádu. 17) Jelikož ovšem křesťané cítili podobně jako muslimové, že logičtější a lépe ospravedlnitelné bude zotročit bezvěrce, udržuje se i nadále otroctví ponejvíc v oblasti Středomoří – zde se křesťanská obec nejblíže stýká s nevěřícími.

Pokud jde pak o otroctví novodobé americké, po právní stránce je zajímavou jen skutečnost, že zde sice byla přijata řada předpisů, která upravovala jednání s otroky a jejímž účelem tedy patrně bylo zabránění zbytečné krutosti pánů, nicméně tyto předpisy nikdy nebyly důsledně dodržovány a otroci žili a pracovali za nelidských podmínek. Zejména kruté byly tresty za pokusy o útěk. I typy trestů byly předmětem právní úpravy. 18) Naproti tomu vlastníci otroků měli vůči nim stanoveny určité povinnosti, například byl stanoven týdenní příděl potravy. Ovšem mnohé tyto povinnosti ve skutečnosti nebyly vůbec dodržovány a také tresty byly praktikovány podle libovůle.

V roce 1685 byl ve francouzských koloniích tropické Ameriky přijat tzv. černý zákoník, který se dotýkal mj. náboženského života otroků a který určil, že každý otrok má být pokřtěn, oddán (ke sňatku musel ale otrok mít povolení pána) a pohřben tak jako ostatní smrtelníci. Zajímavým ustanovením zákoníku je povolení sňatku mezi svobodnou ženou a otrokem – děti z takového manželství pak měly status po matce. Vedle toho otrokyně, která si vzala svobodného, byla automaticky osvobozena. 19) Od počátku 19. století ovšem v jednotlivých zemích světa dochází, zejména na základě lidsko-právní kritiky, k postupným zákazům otroctví.

Právo jako bič na otroctví
 
Bohužel nezbývá než konstatovat, že fenomén otroctví je ukázkovým aspektem skutečnosti, že ne vždy je právo účinným nástrojem regulace společenských vztahů. Navzdory tomu, že byla v průběhu staletí přijata řada předpisů za účelem ochrany otroků, chování otrokářů tomu povětšinou neodpovídalo.

Zpočátku bylo otroctví chápáno jako přirozená a samozřejmá součást života ve všech tehdejších zemích. Postupující křesťanství sice jednak z velké míry zapříčinilo legalizaci opatření proti krutosti otrokářů, ovšem z velké části tato opatření zůstávají jen formalitou. Navíc ani samotné křesťanství nezavrhuje existenci otroctví.

Obdobný vývoj pak sledujeme také v další klasické éře otrokářství – ve Spojených státech amerických. Zde bychom čekali, pohybujíce se už v 17 až 19. století, vyšší míru lidsko-právního cítění. Ovšem i zde je situace podobná: ustanovení, která mají zabránit krutosti páchané na otrocích a mají zvýšit jejich důstojnost vůbec, zůstávají jen na papíře.

Zdrcující skutečností pak je, že ani dnes, na prahu 21. století, otroctví není minulostí a naše civilizace se s ním stále ještě potýká. Bohužel právě prostřednictvím ukazatele, jakým jsou otrocké praktiky, lze velice výstižně sledovat rozdíl mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Tyto rozdíly panovaly před stovkami let, kdy černoši z Afriky byli po tisících doslova loveni a transportováni do Evropy a Severní Ameriky, a panují dodnes. Bohužel v tomto smyslu lidstvo příliš velký krok dopředu neudělalo. Politická a hospodářská situace v dnešních zejména afrických státech je výsledkem staletých koloniálních praktik, kterých se na jejich úkor dopouštěla nejprve společnost arabská, a posléze společnost euro-americká.

Autorka působí v Lize lidských práv a je doktorandkou na PrF MU.

Poznámky:

1) Československá republika se stala signatářem smlouvy; tato nabyla účinnosti dne 30.10. 1930 a byla publikována pod číslem 165/1930 Sb. z. a n.

2) Text Úmluvy. Blíž: Contemporary forms of slavery. Fact Sheet No.14. Centre for Human Rights, ISSN 1014-5567, s. 5.

3) Československo ji ratifikovalo 18.3.1992, a to pod číslem 209/1992 Sb.

4) V Sierra Leone se ovšem uvádí spíše pojem sexuálního otroctví a nucených sňatků, což je přece jen problematika mírně vzdálená klasickému pojetí otroctví. Násilí na ženách a sexuální otroctví kritizuje Amnesty Int. také v natolik vyspělé zemi, jakou je Japonsko. Amnesty International Report 2008: The state of world´s human rights, ISBN 978-0-86210-431-3, s. 174, 264. Zpráva Amnesty Int. 2008 také uvádí – otroctví je v těchto zemích přežívající praxí, byť např. v Mauretánii bylo zrušeno v roce 1981. Tamtéž, s. 204. Tím ale výčet států, kde se dnes praktikuje otroctví, nekončí: otroctví je zaznamenáno také například v Mali, Nigeru a dalších státech. Křížová, M.: Otroctví v Nové světě- Břemeno, nebo požehnání modernizující se Evropy? Dějiny a současnost, roč. 29, č. 10 (2007), ISSN 0418-5129, s. 34.

5) Viz zde. 

6) Amnesty International Report 2008: The state of world´s human rights, ISBN 978-0-86210-431-3, s. 76, 210, 313.

7) Jako otrocké praktiky jsou dnes chápány i obchodování s dětmi, dětská práce, dětská prostituce a dětská pornografie, ilegální prodej orgánů, nucené práce atd. Více k jednotlivým formám: Human Rights: Contemporary forms of slavery. Fact Sheet No.14. Centre for Human Rights, ISSN 1014-5567, s. 1.

8) Amnesty International Report 2008: The state of world´s human rights, s.  76.

9) Viz zde.

10) Veberová Helena: Diferenciace otroků v předřímských variantách státu a v římském právu. Diplomová práce, PrF UJEP, Brno 1983, s. 49.

11) Takto to určuje ustanovení § 168 zákoníku. Klíma, Josef: Nejstarší zákony lidstva. Academia, Praha 1979, s. 163.

12) Blíže viz k problematice srovnání právního postavení otroka v době antiky: Klimecká, Jaroslava: Postavení otroka v antickém světě. Rigorózní práce, PrF UJEP, Brno 1980, 137 s.

13) Jakákoli zmínka o tomto aspektu muslimské historie se nicméně chápe jako projev nepřátelství. L´Historie: Dějiny otroctví – 5. díl: Zapomenutý arabský svět. 100+1 zahraniční zajímavost. Roč. 41, č. 15 (2004), ISSN 0322-9629, s. 44.

14) Viz zde. 

15) A samozřejmě nejen tam: známé jsou také nájezdy divokých Osmanů, které byly podniknuty během 15.-18. století a jejichž následkem bylo prodáno do otroctví na tři miliony Ukrajinců, Rusů a Poláků. Blíže viz zde. 

16) Dějiny otroctví – 5. díl: Zapomenutý arabský svět. 100+1 zahraniční zajímavost. Roč. 41, č. 15 (2004), ISSN 0322-9629, s. 45.

17) Křížová, M.: Otroctví v Nové světě- Břemeno, nebo požehnání modernizující se Evropy? Dějiny a současnost, roč. 29, č. 10 (2007), ISSN 0418-5129, s. 30.

18) Například Waldstreicher ve své publikaci uvádí příklad předpisu, který upravoval noční život otroků. Když některý z nich neuposlechl příkazu v něm stanoveném, následovaly různé tělesné tresty. Waldstreicher, D.: The struggle against slavery. Oxford University Press, Oxford, new York, ISBN 0195108507, s. 24.

19) L´Historie: Dějiny otroctví –6. díl: Směr: Amerika. 100+1 zahraniční zajímavost. Roč. 41, č. 16 (2004), ISSN 0322-9629, s. 45. Velmi zevrubně také popisuje vývoj amerického otroctví, jeho sociální i ekonomický aspekt R.W.Fogel. In: Fogel, R.W.: Rise and Fall of American Slavery. W. W. Norton & Company, New York 1994, ISBN 0-393-31219-4, 539 s.