• Titulní strana
• Dostupnost právní pomoci
• Zpráva z práva
• Nelidské/ponižující zacházení
• Spravedlivý proces
• Politická práva
• Ochrana životního prostředí
• Soukromý/rodinný život
• Diskriminace
• Vzdělávání
• Práva spotřebitelů/pacientů
• Odpovědnost nadnárodních korporací

Via Iuris vydává:

Štrasburský soud a omezení osobní svobody při protiteroristických opatřeních

V jednom ze svých lednových rozsudků se Evropský soud pro lidská práva zabýval zčásti novou formou omezení osobní svobody. V reakci na stále rostoucí nebezpečí teroristických útoků totiž britská policie již v roce 1994 získala pravomoc „zastavit a prohledat“ (stop and search) osoby v případech, kdy se to policistům zdá vhodné (expedient – ne tedy nutné či nezbytné!) pro zabránění teroristickým akcím. Tato pravomoc byla později dále rozvedena v zákoně o terorismu z roku 2000. A právě ona, respektive její soulad s Evropskou úmluvou o lidských právech se stal předmětem zájmu štrasburských soudců a soudkyní v případu Gillan a Quintonová proti Spojenému království.

V září 2003 se v Londýně uskutečnilo několik demonstrací v souvislosti s probíhajícím veletrhem zbraní. Jedné z nich se chtěl zúčastnit i pan Gillan, avšak cestou na ni jej zastavili policisté a následně mu prohledali batoh, jestli v něm náhodou neveze nějaké věci, které by mohly být použity právě při teroristických akcích či přípravách na ně. Podobně byla takto policií zastavena i novinářka Quintonová, která zrovna mířila na jednu z protestních akcí, aby ji fotograficky zdokumentovala. Policisté se ale nespokojili s předloženým novinářským průkazem, a paní Quintonovou i její věci prohledali. Ani u jedné ze zastavených osob nebylo nalezeno nic závadného, a tak byly po několika desítkách minut propuštěny.  Ačkoli pan Gillan i paní Quintonová byli „pouze“ zastaveni na ulici, a to ne příliš dlouho, a museli policii ukázat své věci, takový postup britské policie se jim nelíbil a měli za to, že zasahuje do jejich základních lidských práv. Britské soudy s nimi ovšem nesouhlasily, a tak se celý případ dostal až do francouzského Štrasburku k Evropskému soudu pro lidská práva.

Soud se měl popsanou situací zabývat z hlediska několika ustanovení Evropské úmluvy, konkrétně práva na osobní svobodu, práva na respektování soukromého a rodinného života, svobody projevu a svobody shromažďování a sdružování (čl. 5, 8, 10 a 11 Úmluvy). Nicméně soudci a soudkyně nejdříve celou věc zkoumali z pohledu práva na soukromí, a když došli k závěru, že do něj bylo zasaženo, nepovažovali za nutné rozebírat případ i z pohledu porušení ostatních namítaných práv, což pro ně nepochybně bylo jednodušší (zvlášť vzpomeneme-li si na přetíženost soudu), na druhou stranu tak nevyužili možnosti dalšího definování hranic přípustného jednání orgánů veřejné moci, které by občané států Rady Evropy, včetně těch českých, jistě přivítali.

Soud se však stihl vyjádřit alespoň k tomu, že i popsané jednání britských policistů, byť zdržení pana Gillana ani paní Quintonové nebylo příliš dlouhé, zcela jistě představovalo zbavení jejich svobody pohybu (ta ovšem není chráněná čl. 5 Úmluvy, ale čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě, který Spojené království neratifikovalo, Česká republika ale ano)  a mohlo představovat také zbavení jejich osobní svobody ve smyslu čl. 5 Úmluvy; vždy je totiž zapotřebí zamyslet se nad konkrétní situací, jejími okolnostmi a důsledky pro dotčenou osobu. S konečnou platností ovšem tato otázka, stejně jako otázky zásahu do svobody projevu a svobody shromažďovací a sdružovací, zůstala nezodpovězena.

Co se však týče práva na respektování soukromí, všechny prohlídky osob a jejich věcí prováděné státními orgány bezesporu zasahují do jejich soukromého života, někdy tím spíše, že jsou prováděny na veřejnosti. Proto jejich provádění musí splňovat další podmínky stanovené Úmluvou, tedy být v souladu se zákonem, nezbytné v demokratické společnosti a sledovat legitimní cíl, který Úmluva předvídá. A právě první ze zmíněných podmínek se stala kamenem úrazu pro Spojené království, neboť posuzovaná právní úprava ani dostatečně, jasně nevymezovala danou pravomoc britské policie, ani neposkytovala patřičné právní záruky proti zneužití tak nevyzpytatelné pravomoci.

A co by nastíněný rozsudek štrasburského soudu mohl znamenat pro Českou republiku? Znovu a snad ještě výrazněji se nám připomíná otázka neurčitosti, vágnosti stanovení některých pravomocí české policie (případně i policie obecní), a to nejen v souvislosti s různými způsoby omezení, případně zbavení osobní svobody. Nemůžeme zapomenout ani na institut zajištění, jehož užití v mnohých případech by se nejspíše také dostalo do rozporu s Evropskou úmluvou. Nezbývá tak než doufat, že se české orgány poučí z judikatury soudu, a třeba i ze zkušeností jiných států a provedou nezbytné změny v policejních pravomocích dříve, než se v pozici „odsouzeného“ státu z pohledu štrasburských soudců a soudkyní ocitne Česká republika.

Zájemci mohou originální znění rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gillan a Quintonová proti Spojenému království z 12. 1. 2010 nalézt zde.

Autorka spolupracuje s Ligou lidských práv.