• Titulní strana
• Dostupnost právní pomoci
• Zpráva z práva
• Nelidské/ponižující zacházení
• Spravedlivý proces
• Politická práva
• Ochrana životního prostředí
• Soukromý/rodinný život
• Diskriminace
• Vzdělávání
• Práva spotřebitelů/pacientů
• Odpovědnost nadnárodních korporací

Via Iuris vydává:

Leden 2006: měsíc iniciativního ombudsmana

Když se dva britští právní vědci začali v devadesátých letech zabývat nově působícím orgánem pro prevenci mučení a špatného zacházení při Radě Evropy, upozorňovali na v té době dominantní metodu zkoumání právníků, kteří při popisu mezinárodních úmluv analyzují jejich jednotlivé články, z nichž odvozují pravomoci instituce, ale nezaměří se na její samotné fungování. 1) Tento přístup zmiňovaní autoři označili za „byrokraticko-legalistický“. Do protikladu k němu postavili přístup, který charakterizovali jako „politicko-kulturní“. Ten se zabývá i důležitostí étosu instituce a její praktickou činností, která má uvést text úmluv do praxe a nepřeceňuje pouze formalisticky stanovené pravomoci bez bližšího zkoumání praktického fungování.

K takové instituci, která je stále poměrně nová, neoplývá sankčními pravomocemi a nejen v novinových komentářích bývá poměrně často podceňována, náleží - v tomto případě v českém vnitrostátním právu - i veřejný ochránce práv. Ten v tomto měsíci dvakrát vystoupil před veřejnost se svými „Závěrečnými stanovisky“ vypracovanými po šetřeních na základě zákonem duchaplně předvídané možnosti zabývat se určitými událostmi z vlastní iniciativy. 2) 11. ledna se jednalo o závěry ze šetření případů protiprávní sterilizace a včera z postupu Policie ČR proti účastníkům CzechTeku.

Obě kauzy mají společné jmenovatele v prvku bezskrupulózního narušení fyzické integrity desítek občanek a občanů. Toto jednání porušilo závazky státu, který se při svém vzniku zcela dobrovolně rozhodl dodržovat i ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, které předpokládá, že nikdo na jeho území nebude podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Evropský soud pro lidská práva několikrát v jeho nejcitovanějších rozsudcích judikoval, že právě tento článek představuje pro demokratické společnosti základní hodnotu.

Ve státě, který se na straně jedné pyšní svým rovnostářstvím 3) a zatím ještě poměrně solidní ochranou sociálních práv i v evropském srovnání, 4) byla na straně druhé po dlouhá léta nepochopitelně banalizována brutalita, s kterou jsou složky i tzv. demokratického státu schopny porušovat nejzákladnější právo na nedotknutelnost lidské důstojnosti.

Velké zásahy tolerující hromadné bití osob, včetně nezletilých a žen, stejně jako sterilizace svévolně prováděné bez předchozího informování rodiček z opovrhovaného etnického společenství, se v rámci formalistického přístupu dají více či méně umně „rozsekat“ do jednotlivých případů (populárně nazývaných excesy), které díky tomuto přístupu zejména nemají nárok být spojeny pod jednoho jmenovatele. A stát se tímto přístupem snaží vyvázat z odpovědnosti, kterou by - při neúspěchu stěžovatelů na vnitrostátní úrovni - měl automaticky nést na úrovni mezinárodní. 5)

Tento postoj státu si člověk zabývající se ochranou lidské důstojnosti v kontroverzně vnímaných kauzách v praxi spojuje na vnitrostátní úrovni rovněž s opakovaným přístupem kupříkladu lhostejných pracovníků ministra vnitra v čele s jeho (policejní) inspekcí, zástupců ministerstva zdravotnictví a školství, stejně jako státních zástupců v konkrétních závažných případech nerespektování lidské důstojnosti. Právě po masových zásazích na veřejných akcích si stěžovatelé v drtivé většině případů navykli na to, že vyšetřovací orgány jimi předložené důkazy včetně lékařských zpráv nijak v rámci svého přístupu nevyslyší. Většině z nich je navíc i nadále ztěžován přístup ke spravedlnosti narozdíl od většiny evropských zemí stále ostudně nezavedeným komplexním systémem státem zajišťované právní pomoci. Tato tristní realita rovněž velmi napomáhá státu vyhnout se zodpovědnosti za porušování lidských práv v konkrétních případech.

Veřejnému ochránci práv i oběma jeho posledním zprávám lze jistě, stejně jako každé jiné „instituci“, leccos oprávněně vytknout. Zejména k jeho zprávě o CzechTeku lze zaujímat právní názory rozdílné a také najít řadu bílých míst, jimž se zpráva vyhnula. To ovšem není předmětem této dlouhatánské glosy. V České republice se zakořeněným paternalistickým přístupem je hodno ocenění již to, že se konečně někdo s určitou autoritou, opřenou zejména o pečlivou právní analýzu a argumentaci zastal občanů právě v poměrně společensky a dokonce i zahraničněpoliticky citlivých kauzách v oblasti lidských práv na vnitrostátní úrovni.

Čeští občané jsou natolik zvyklí na to, že je státní orgány nevyslyší ani v jimi pečlivě důkazně podložených případech, že již publikování jiného názoru nezávislou institucí - oproti předchozím nezaloženým na pravdě či řádném vyšetření situace - pro ně představuje ne úplně bezvýznamnou satisfakci. Ačkoli třeba ještě takovéto přiznání nevede k dalším formám odškodnění, které by měly být v právním státě automatické. To ukázaly první spontánní reakce protiprávně sterilizovaných žen i zástupců fanoušků taneční hudby. Dobrovolná iniciativa či nesení zodpovědnosti za vydání kritického stanoviska v takovýchto kauzách navíc rozhodně nepřidá reprezentantům úřadu na popularitě, bývá také na překážku znovuzvolení politickým orgánem či „automatickému počítání s odpovědnými osobami pro další významné funkce“.

Tímto proaktivním a právně podloženým přístupem - jak se autorovi těchto řádků snad ne úplně idealisticky zdá - úřad ombudsmana možná definitivně překročil stín kafkovských středoevropských orgánů, včetně vysokých institucí soudního typu bez jakéhokoli étosu, kde politický a kariérní instinkt jejich představitelů pravidelně převáží právě v těch společensky nejcitlivějších kauzách nad přiznáním spravedlnosti pro bezvýznamné oběti. Doufejme, že tento postoj k řešení společenských problémů bude pro úřad veřejného ochránce práv charakteristický také v dalších pěti a více letech jeho existence.

Autor působí v Lize lidských práv a je doktorandem na PrF MU.

Poznámky:

1) Evans, M. D., Morgan, R.: Preventing Torture: A Study of the European Convention for the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment or Punishment. Oxford University Press, Oxford 1998, str. 143.

2) § 9 písm. d) zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv.

3) Oproti tomu ovšem srovnej kupříkladu přístup k bydlení jistého druhu rodin, které jsou často nuceni za aktivního přispění místních úřadů a bezmocného přihlížení centrálních orgánů vytvářet ghetta za hranicemi města, kde se jejich podmínky rapidně zhoršují. V lepším případě odvádějí většinu státem poskytovaných dávek podnikatelům provozujícím soukromé ubytovny.

4) Celoevropské trendy mají v tomto ohledu samozřejmě sestupnou tendenci a porušování sociálních práv lze očekávat do budoucna ve stále narůstajícím měřítku i v ČR.

5) Aktuálně je tento „potěmkinovský přístup“ prezentován kupříkladu právníky státu před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku při obhajobě jednoho z největších lidskoprávních skandálů posledních patnácti let v podobě přetrvávajícího segregačního umísťování romských dětí do speciálních tříd a škol.