• Titulní strana
• Dostupnost právní pomoci
• Zpráva z práva
• Nelidské/ponižující zacházení
• Spravedlivý proces
• Politická práva
• Ochrana životního prostředí
• Soukromý/rodinný život
• Diskriminace
• Vzdělávání
• Práva spotřebitelů/pacientů
• Odpovědnost nadnárodních korporací

Via Iuris vydává:

Výjimky ze zákazů mimo dohled spravedlnosti?

Městský soud v Praze usnesením 7 Ca 137/2004-46 ze dne 26. 9. 2005 odmítl žalobu, kterou podalo občanské sdružení Společnost ochránců životního prostředí Litoměřicka, proti výjimce z ochrany zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin, jež byla povolena pro stavbu dálnice D8 přes CHKO České středohoří. Soud své rozhodnutí odůvodnil skutečně zvláštním způsobem. Kromě obligátního tvrzení, podle nějž občanská sdružení mají jen procesní a nikoliv hmotná práva (pokud soudy tento výklad zastávají důsledně, znemožňuje to sdružením dosáhnout přezkoumání rozhodnutí z hlediska jeho věcného souladu s právními předpisy) vyslovil soud názor, že rozhodnutí o výjimkách ze zákazů stanovených zákonem č. 114/1992 Sb. je „v každém případě“ vyloučeno ze soudního přezkumu.

Správní orgán nad zákonem

Soud argumentoval takto: „Jelikož tu není právní nárok na udělení výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, případný žadatel nemůže být jejím neudělením zkrácen na svých subjektivních právech. To platí tím spíše o žalobci (zde občanské sdružení), neboť ten není nositelem žádných práv vyplývajících z práva hmotného, o nichž bylo v tomto případě rozhodováno. Ze zákonné úpravy vyplývá, že orgán ochrany přírody výjimku ze zákazů stanovených zákonem může, avšak nemusí povolit. Zákon nestanoví, že za určitých okolností je správní orgán povinen výjimku udělit. Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je vyloučeno z přezkumu soudem. […] Právní úprava jak shora uvedeno nestojí na tom, že by při splnění určitých podmínek byl na udělení výjimky právní nárok, a tedy při jakém splnění by měla být výjimka udělena.“

Soud tedy jednak ignoroval ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., které umožňuje podat žalobu i tomu, jehož práva byla porušena postupem správního orgánu před vydáním napadeného rozhodnutí (a všechny rozsudky správních soudů, které se alespoň zásahy do procesních práv občanských sdružení zabývaly a často pro porušení zákona v tomto směru rozhodnutí správních orgánů rušily). Mnohem zajímavější je však názor soudu, že pokud není na vydání nějakého rozhodnutí právní nárok, není správní orgán povinen v řízení předcházejícím vydání takovéhoto rozhodnutí dodržovat procesní ustanovení stanovená zákony, jeho uvážení o tom, zda žádosti vyhovět nebo nikoli je zcela libovolné, a takové rozhodnutí je „z povahy věci“ vyloučeno ze soudního přezkumu.

Soud tím „zkonstruoval“ novou rozsáhlou kategorii „soudně nepřezkoumatelných rozhodnutí“, při jejichž vydávání má zřejmě panovat absolutní bezuzdná libovůle správních orgánů, které dle názoru soudu nejsou vázány vůbec žádnými právními předpisy. Otázkou je, jak je tento názor soudu slučitelný se zásadou vázanosti výkonu veškeré státní moci zákonem (čl. 2 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), resp. s konceptem právního státu.

Rozhodnutí o udělení výjimky ze zákona o ochraně přírody a krajiny je nepochybně rozhodnutím o právech a povinnostech konkrétních osob. Pokud je žádost o výjimku zamítnuta, ztrácí žadatel možnost realizovat zamýšlenou činnost. Rozhodnutím o udělení výjimky se pak umožňuje žadateli, aby nedodržoval zákonem stanovené zákazy – tedy uděluje se mu právo nedodržovat povinnosti stanovené zákonem. Takové rozhodnutí dále vždy obsahuje podmínky pro výkon povolené činnosti, které jsou právně vymahatelné. Samotný fakt, že na vydání nějakého rozhodnutí není právní nárok, tedy neznamená, že by se tím rozhodnutím nerozhodovalo o právech a povinnostech. Obdobný případ s odmítnutím soudní žaloby občanského sdružení ve věci zrušení správního rozhodnutí (souhlasu) k zásahu do krajinného rázu dle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. s umístěním a povolením silnice II/272 – Lysá nad Labem, II. etapa již Nejvyšší správní soud řešil ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 1 As 17/2004-41. Konstatoval v něm, že tento souhlas má všechny náležitosti samostatného správního rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.

Soud dále zcela ignoroval skutečnost, že oprávnění správního orgánu rozhodnout o udělení či neudělení výjimky na základě tzv. volného správního uvážení neznamená možnost naprosté libovůle. Rozhodnutí se i v takovém případě musí pohybovat v mezích stanovených zákonem (např. obecnou zásadou ochrany veřejného zájmu). Podmínkou zákonnosti rozhodnutí vydaného na základě správního uvážení je, aby se správní orgán zabýval všemi hledisky, které jsou nezbytnými premisami rozhodnutí, aby rozhodl v souladu s pravidly logického uvažování a aby rozhodnutí respektovalo smysl a účel zákona. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, jakými úvahami byl při rozhodování veden, resp. jakými skutkovými a právními úvahami se řídil (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 6 A 6/92-3 ze dne 15. 10. 1992 a rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 1/94-43 ze dne 4. 8. 1995).

Právo veřejnosti na soudní přezkum správních rozhodnutí

Dle dosavadní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu mohou občanská sdružení žalovat porušení svých procesních práv s tím, že (nejde-li o žalobu ve veřejném zájmu dle § 66 s. ř. s.) soud při podání takové žaloby zruší rozhodnutí jen pokud dojde k závěru, že porušení procesních práv způsobuje nezákonnost žalovaného rozhodnutí. Nesprávným postupem je žalobu občanského sdružení odmítnout. K procesním právům účastníka - tedy i občanského sdružení - patří přitom mimo jiné právo na řádné odůvodnění rozhodnutí, zejména zamítnutí jeho námitek.

Důsledkem vydání výjimky ze zákazů, týkajících se zvláště chráněných území, je konečně zásah do práva na příznivé životní prostředí, zaručeného článkem 35 Listiny základních práv a svobod, které nelze vyloučit ze soudní ochrany. Navíc dle platného znění směrnice Evropského parlamentu a Evropské rady č. 85/337/ES má veřejnost právo na soudní přezkum rozhodnutí, kterými jsou povolovány záměry vyjmenované v citované směrnici (jedním z těchto záměrů jsou i dálnice, pro které bývají výjimky podle zákona č. 114/1992 Sb. často vydávány). V případech, na něž se vztahuje citovaná směrnice, by se proto neměl uplatňovat výše několikrát zmíněný tradiční názor českých správních soudů o pouze procesních právech občanských sdružení. Rozhodnutí správních orgánů musí být přezkoumatelná i po stránce věcné.

Z uvedených důvodů je nutno komentované rozhodnutí Městského soudu v Praze považovat za zcela nezákonné. Je těžké si jej vysvětlovat jinak, než jako příklad účelového překroucení základních principů soudní kontroly výkonné moci motivovaný cílem zbavit se „nepohodlného“ žalobce. Pokud se Nejvyšší správní soud neodchýlí od zásady, kterou ve svých rozhodnutích deklaroval, podle níž je oprávněným důvodem kasační stížnosti i porušení procesního předpisu, které mělo nebo mohlo mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí žaloby (např. v rozsudku ze dne 22. 9. 2004, Sbírka rozhodnutí NSS, č. 1/2005, č. 427), musí rozhodnutí městského soudu na základě podané kasační stížnosti občanského sdružení zrušit.

Autor působí v Ekologickém právním servisu.